Výprava do vesnice zpívajících mís

Zázračný odjezd

 

Výlet do vesnice zpívajících mís se udál způsobem, který bych se nebál nazvat až zázračným. Deset dní před odletem jsem ještě nevěděl, jestli někam jedu. S Bělou jsme se rozhodli doslova z hodiny na hodinu. Rozhodli jsme se ve středu večer a rovnou si i koupili letenky na pátek příštího týdne. Druhý den, ve čtvrtek, jsem jel do Prahy na indickou ambasádu podat žádost o víza (jejichž vyřízení trvá týden) a večer poslal emaily do Indie a doufal, že se mi někdo z výrobců ozve. A ozvali. Nadšená odpověď s pozváním přišla během tří dnů, což je na Indy, jak jsem později zjistil, odpověď v podstatě instantní. Zajásal jsem a začal "balit kufry."

...

Vpravo vidíte pětikilovou zpívající mísu v surovém a ve zpracovaném stavu.

Každý svojí cestou

 

V Bombaji jsme se s Bělou rozdělili. Běla odletěla do jižní Indie zakoušet hloubkovou očistu zvanou Panchakarma a já se vydal vlakem do Kalkaty, kde jsem měl o dva dny později schůzku s jedním z výrobců zpívajících mís. Cesta vlakem z Bombaje do Kalkaty trvá kolem třiceti hodin, takže jsem měl spoustu času na těšení. Na nádraží v Kalkatě, kam jsme dorazili s lehkým, asi dvouhodinovým zpožděním, bylo živo jako v poledne a to i přesto, že bylo kolem desáté večer. Hemžilo se to tam prodejci všeho možného, čekajícími i spěchajícími pasažéry, překladači různého zboží a veleobjemných zásilek a občasnými žebráky. Na nástupišti, kde jsem měl sraz s panem Choprou, kempovala skupina asi třiceti vojáků. Se zájmem jsme se navzájem prohlíželi - asi nikdy neviděli třiceti hodinami cesty zuboženého Evropana, no a já zase nikdy neviděl na nádraží bivakující ozbrojence. Pan Chopra měl taky zpoždění, takže se nic nedělo - inu Indie, shanti, shanti. A člověk plánuje a Bůh se směje.

Když pan Chopra dorazil, zjistil jsem, že bychom si asi měli tykat, protože pan Chopra byl zhruba v mém věku. Ne, tohle nebyl pan šéf, ale jeho syn. Po zhruba dvou hodinách indické jízdy po nočních silnicích, což není nic pro kardiaky nebo nervově labilní jedince - ti kdo byli v Indii pochopí - jsme dorazili k domu, kde jsem měl trávit příštích několik dní.

...

Vlevo vidíte roztepávání základu dvou zpívajících mís najednou.

V sedmém nebi

 

Dům to byl velký, jeden z největších ve vesnici, postavený ve velkolepém koloniálním stylu - dvě patra, balkónky, velké dřevěné okenice a v každém patře prostorná hala. Bylo kolem druhé ráno, a tak šel "mladej" Chopra, hned potom co mi ukázal můj pokoj, rovnou do hajan. Taky jsem chtěl. Jenže v pokoji jsem měl mimo velké postele s nebesy a moskytiérou několik různě vysokých stohů zpívajících mís gigantických rozměrů. Moje únava byla ta tam. Notnou chvíli mi trvalo než jsem si uvědomil, že už několik minut zírám s pusou otevřenou a kroutím úžasem hlavou. Kolem mojí postele byly vyskládány desítky mís s průměrem mezi šedesáti centimetry a metrem. Nic takového jsem v životě neviděl. Budiž, jednou jsem v Londýně potkal mísu s průměrem kolem sedmdesáti centimetrů, která tam byla vystavená na podstavci jako rarita, ale tady jich takových byly desítky. A já s nimi mohl spát v jedné místnosti! A nejen to, mohl jsem si je všechny všecičky vyzkoušet! Usínal jsem dlouho a to i přesto, že jsem byl unavený jako zvíře po celodenní orbě.

...

Druhý den jsem strávil v extatickém vytržení. Celý den jsem si hrál s mísami nevídaných rozměrů a neslyšených tónů. Člověk by řekl, že ty největší mísy budou hlavně basovat a bude těžké je rozezpívat. Ó, jak moc se člověk mýlil! Tak lahodné a nikdy nekončící zvukové plochy jsem do té doby ještě neslyšel. Pan Chopra starší mi pak během dne ještě ukázal, kde všude v domě jsou skladiště zpívajících mís, dal mi jasně najevo, že si s nimi můžu dělat co chci a odešel pryč. Opět jsem lapal po dechu a zíral - tu místnost plná mís Jhumka, tam místnost plná mís Ramgondi, jinde zase plno gongů, dále místnost narvaná mísami bengálskými. Stovky a stovky mís! Leštěné, matné, starožitně se tvářící, velké, malé, menší, gigantické. Pomyslel jsem si, že jestli mám zítra umřít, tak je mi to jedno, tenhle život pro mě dosáhl naplnění. Ale byl to jen předkrm, to hlavní mě teprve čekalo - návštěva vesnice, kde se tyto skvostné nástroje vyrábějí.

...

Vyráželi jsme kolem páté ráno. S Choprou mladším, který jediný mluvil jakž takž anglicky a jedním z asistentů pana Chopry staršího jsme uháněli probouzející se indickou krajinou. Asi v sedm hodin jsme byli na místě a jak už to tak na vesnici bývá (a tohle byla ke všemu vesnice indická) vědělo se o nás okamžitě. Nejenže přijel syn pana šéfa, ale přivezl s sebou i bělocha s úsměvem od ucha k uchu. To bylo pozdvižení! Během několika krátkých chvil se kolem nás utvořila průvodní delegace skládající se z dětí a dorostenců, která nás většinu času doprovázela (viz foto 'místní dorost' pod článkem). Ze všech stran, blízkých i vzdálených, bylo slyšet buchotání, ťukot a mlácení. Bylo jasné co to je a já už se nemohl dočkat až to spatřím na vlastní oči. Chopra ml. mě ještě představil místnímu starostovi a dohlížitelovi prací v jedné osobě a vyrazili jsme do útrob této nevelké nemalé vesnice plné vzrušujících tajemství.

...

Vpravo nahoře: zpívající mísy se tady vyrábějí s láskou.

Vpravo uprostřed: mistr místního cechu kovotepeckého -  30 let zkušeností.

Vpravo dole: kovotepcovo zátiší.

Celej žhavej

 

U pece dřepí Ind, kterých je v hliněné chýši se slaměnou střechou pět, a levou rukou roztáčí mechanický měch, kterým rozdmýchává oheň. V pravé ruce má dlouhé kovové kleště, kterými přidržuje a posouvá pětikilový disk surového bronzu po žhnoucích uhlících. Když je celý disk do běla rozžhavený dává ostatním znamení, vyndává ho z výhně a pokládá na kovadlinu, nad kterou už ve stoje čekají čtyři Indíci s těžkými kladivy. A jde se na věc. První dvě kola tepání jsou pomalejší a méně intenzivní, ale jakmile se čtveřice dostane do rytmu, začnou se kladivy ohánět a do disku buší vší silou. První! Druhý! Třetí! Čtvrtý! První! Druhý! ... Pravidelně jako hodinky a vší silou do stejného místa, zatímco ten s kleštěmi disk pomalu otáčí. Na zaváhání se nehraje. Minout cíl je nepřípustné. Disk chladne rychle a rozhozený rytmus musí asi i hodně bolet. Pánové jsou bosí a na lehko a jakékoli ochranné prostředky byste tady hledali marně. Když disk vychladne jde zpátky do výhně a "kladivouni" se rozprchnou každý do svého koutu chýše, kde mezi jednotlivými tepy brousí, pílí, kovou, leští nebo jinak zušlechťují už vytvarované mísy. Za chvíli je disk opět rozžhavený do běla a jede se dál. První! Druhý! Třetí! Čtvrtý! ... Od pěti od rána do jedné odpoledne. Potom už je i na Indy moc velké teplo.

Tímhle způsobem tady pracuje a tvoří kolem šestiset mužů. Ale není to jenom tahle vesnice. Je to celá oblast. Přesněji tedy osm vesnic. 

...

Vlevo je zachycená "přestávka" mezi jednotlivými koly tepání.

"7 kovů"

 

Jednou z otázek, na které jsem se chtěl při této unikátní příležitosti zeptat, bylo i to, ze kterých sedmi kovů se zpívající mísa ve skutečnosti vyrábí. Verzí jsem během let mého zkoumání těchto nástrojů slyšel několik, a tak jsem byl rád, že se konečně můžu zeptat někoho, kdo by to měl vědět stoprocentně - výrobce. Bohužel jediný, kdo tady mluvil anglicky byl "mladej" Chopra, takže nezbývalo než se zeptat jeho. Inu, jak je to? ... "Seven metals" (sedm kovů), zněla jeho poněkud vyhýbavá odpověď. No dobře, ale které to jsou? "Seven metals." Že by mi nerozumněl? "Seven metals." ... Nic jiného jsem z něj nedostal. Moje radary ale hlásily: "kecá! kecá! kecá!" Nejenže mi ani jednou nebyl schopen odpovědět do očí, ale i řeč jeho těla prozrazovala, že by se o tom radši nechtěl vůbec dál bavit. Proč to? Nechápal jsem. Navíc jsem z mnoha předešlých zkušeností věděl, že Ind vám radši stokrát zopakuje hloupost, kterou ví, že chcete slyšet, než pravdu, která by mohla být nepohodlná. Neměl jsem tedy důvod mu věřit. A dobře jsem udělal. Pravda o složení zpívajících mís se ke mně zanedlouho dostala odjinud. Jak je to se složením zpívajících mís ve skutečnosti se dočtete v krátkém článku ZDE. O složení těchto skvostných nástrojů se ale konec konců nejedná. Jedná se především a výhradně o jejich zvuk.

...

Rodina pana Chopry se výrobou zpívajících mís zabývá už několikátou generací. Pan Chopra mi prozradil, že týdně jejich podnik vyprodukuje několik tun (ano, několik tisíc kilo) zpívajících mís. To množství mě ohromilo. Kde potom všechny ty mísy jsou? Vždyť za tu dobu už musí být v každé domácnosti na planetě alespoň jedna. Přišlo mi podivné, že by tempem, které jsem tady v těch chýších viděl, bylo možné vyprodukovat takové množství zpívajících mís. Nejednalo se ale o produkci jenom této oblasti. Choprova rodina totiž provozuje i další výrobní oblast zpívajících mís, která se nachází v Nepálu a tu má pod dohledem paní Choprová. Výrobna je to podobných rozměrů a zdá se, že až na pár menších pokoutních kovotepců, vyrábí dnes dostupné, ručně tepané zpívající mísy výhradně rodina pana Chopry.

...

Ale vraťme se do vesnice. Po svačině u starosty, která sestávala z burizonů s ořechy, čaje a sušenek, jsme se vydali dál prozkoumávat zákoutí tohoto fascinujícího místa. Bylo po dvanácté a to znamenalo, že už nemáme moc času. V jedné s chýší, kde chlapi zrovna roztepávali další disk se mě Chopra ml. zeptal, jestli si to chci taky zkusit. Samozřejmě, že chci! Ani ve snu by mě nenapadlo, že mě k tomu pustí. Kladivo vážilo kolem šesti kil a v podřepu jsem měl co dělat, abych udržel rovnováhu a rytmus s ostatními. Houpal jsem se výrazně víc než ostatní, což přítomné hodně bavilo. Dal jsem si s nimi dvě kola a byl rád, že to nemusím dělat celý den, natož celý život. 

Chovám ale k těmto pánům hluboký obdiv a vděk. Je to sice práce jednoduchá a monotónní, ale díky ní si potom my tady v Evropě můžeme vychutnávat fascinující zvuk kvalitních, ručně tepaných zpívajících mís. Díky Bohu za ně. Za mísy i za ty dřící Indy. Vždyť bez nich by tolik radosti, vnitřního klidu a hlubokých probuzení nebylo. Ať už zpívající mísy používáte k čemukoliv, tak vězte, že pokud jsou ručně tepané, je v každé z nich skryto nečekané množství tvrdé práce.

...

Vpravo nahoře: dobrušovaní hran zpívající mísy.

Vpravo uprostřed: plně mechanizovaná leštící stanice poháněná energií z obnovitelných zdrojů - člověkem.

Vpravo dole: dost bylo řečí, ke strojům!

Je libo tunu zpívajících mís?

 

Po návratu z vesnice zpívajících mís jsem se dál věnoval výběru krasavic, které jsem si měl objednat. Bylo mi řečeno, že pokud si nějaké mísy chci koupit, tak minimální množství, které si musím objednat je padesát kilo. Padesát kilo mís?! Takové číslo bylo v souvislosti se zpívajícími mísami doposud zcela mimo dosah a najednou je to minimální množství! Samozřejmě to v místních podmínkách nebyl žádný problém. Připadal jsem si jako dítě v čokoládovně bez dospělých.

Odpoledne se v domě objevil další návštěvník, vousatý sikh v turbanu z Dillí, který si přijel koupit tunu těchto nádherných nástrojů. Celé odpoledne až do noci seděl v hale a přebíral se stále dalšíma mísama, které mu místní zřízenci přinášeli. Každou z nich vzal do ruky v rukavici a paličkou do ní ťuknul. Když se mu zvuk některé z misek nezdál, dal jí stranou a ťukal dál. Rozhodně věděl co dělá, protože i jenom malá prasklinka šíře vlasu začne při zvučení mísy vydávat rušivý bzučivý zvuk, který ze zpívající mísy rázem udělá kus předraženého nádobí na ovoce. Měl můj respekt.

Choprovi byli velice pohostinní a i když jsem jim zrovna nevykoupil sklad, chovali se ke mně s úctou a byli rádi, že se někdo z opačné strany zeměkoule odvážil až k nim. Prý se to neděje často. Ale všechno hezké jednou skončí a přiblížil se i čas mého odjezdu. Po několika dnech strávených v nebi milovníka tibetských zpívajících mís jsem poděkoval, rozloučil se a vyrazil přeplněným lokálním autobusem vstříc dalším dobrodružstvím na cestě Indií. Čekalo mě ještě 5 týdnů pobytu v této neuvěřitelné zemi.  Psal se rok 2013 a život šel dál...

...

Vlevo vidíte jedno z mezipater Choprovic domu během všedního pracovního dne.

Ze života vesnice

Pro představu, jak to v takové vesnici zpívajících mís vypadá mimo zdi kovárny, ještě přikládám několik ilustračních fotek. Natočil jsem také několik velmi zajímavých a v podstatě unikátních videí a až potkám někoho, kdo bude schopný je sestříhat a poskládat do smysluplné podoby, dostanete také možnost se podívat, jak vypadá výroba zpívající mísy v pohybu. Pro tuto chvíli zatím ale jen foto...

Část z delegace místního dorostu, která nás po většinu naší návštěvy ve vesnici doprovázela.

Vysloužilý klid. Někteří místní nacházejí uspokojení v celodenním pozorování okolí. Vždyť kam se hnát, když výsledek je pro všechny stejný? Jogíni jak mají být.

U studny. Všimněte si "koláčů", kterými je polepená zeď v pravé části fotky. Co byste řekli, že to je? Ano, jsou to hovínka domácích zvířat, která do této formy místní ručně uplácají a přilepí na zeď k usušení. Po usušení pak slouží jako palivo. Tyto "koláče" byly v této části Indie vidět naprosto běžně.

Sušárna všeho možného. Textílie, obiloviny a několik druhů trusu. To vše je třeba vysušit.

Hlavní třída. Na asfaltky zapomeňte, stačí generacemi udusaná hlína. V době, kdy jsem fotil tuhle fotku se některé děti zrovna vydávali na cestu do školy. Ale ne všech se to týkalo.

Lazebník indický. K této fotce snad není třeba dalšího komentáře, romantika z ní přímo prýští.

Místní zelinář. Zaručeně čerstvá lokální zelenina v bio kvalitě. 

Video z výpravy do vesnice zpívajících mís

Copyright © František Horváth 2015 - 2020. Všechna práva vyhrazena. Jakékoliv kopírování celku nebo části tohoto webu není povoleno a vyžaduje souhlas autora. Respektujte to prosím! Děkuji. IČ: 04184670, Fyzická osoba zapsaná v Živnostenském rejstříku Úřadu městské části Prahy 9 dne 22. 6. 2015. Nejsem plátcem DPH.