7 kovů?

 

Tradiční příběh říká, že se pravá tibetská mísa tradičně vyrábí ze sedmi kovů – zlata, stříbra, mědi, cínu, železa, olova a sedmého kovu „tok-cha“ (čti: tok ča) neboli v překladu z tibetštiny 'nebeského kovu'. Tento „nebeský kov“ je dle příběhu jen velmi těžce dostupný a ne mnoho lidí ví, kde a jak ho hledat. Dá se prý „sklízet“ po bouřkách kdesi vysoko v Himalájích. Ryzost tok-chy se potom pozná tak, že když vedle ní nasypeme hrst nevařené rýže, bude k sobě pravá tok-cha rýži přitahovat jako magnet přitahuje železné piliny. … Sám jsem nikdy možnost testovat vzorek tok-chy neměl, takže rozhodnutí, zdali je něco takového možné či nikoliv nechám na vás. Ale je to jen taková odbočka, takový milý detail, kterým se ve finále nemá význam zabývat. Rád bych se soustředil na příběh o sedmi kovech jako takový.

 

Příběh o sedmi kovech slýcháváme ve spojitosti s tibetskými mísami ze všech stran, už jsme si na něj zvykli a považujeme ho za samozřejmost nebo dokonce za pravdu. Dlouho jsem tento příběh považoval za více méně autentický, i když možná dávno ne aktuální. Věřil jsem tomu, že starožitné tibetské mísy v sobě tuto kombinaci kovů nesou a že díky tomu mají takové mísy jakousi výjimečnou kvalitu. Pochopitelně. Ale protože bylo verzí o složení této slitiny několik a údaje o počtu v ní obsažených kovů se také občas lišily, začal jsem tento "fakt" zkoumat podrobněji. Moje zkoumání mne zavedlo až do severní Indie do vesnice, kde se tibetské zpívající mísy stále vyrábějí tradičním způsobem - tedy se ručně tepou. Navíc jsem narazil na jednu velmi zajímavou studii, ve které bylo na složení testováno přes sto kusů starožitných zpívajících mís.

 

 

Výlet do vesnice zpívajících mís a Himalayan Bowls

 

Začátkem roku 2013 jsem se vypravil do severní Indie, abych konečně na vlastní oči viděl, jak taková zpívající mísa vzniká. Jel jsem tam na pozvání rodiny, která se už několikátou generací výrobou zpívajících mís zabývá. Jedna z hlavních otázek, na které jsem se během mé návštěvy měl v úmyslu zeptat, se týkala právě složení slitiny, ze které se mísy vyrábějí. Konec konců, za kým povolanějším v tomto případě jít, než za jedním z mála výrobců, není-liž pravda? Ale nebylo to tak jednoduché nebo spíš jednoznačné a už vůbec ne přímočaré. Ptal jsem se jich na to samé stále dokola několikrát, protože jsem měl pocit, že si nerozumíme, ale na mou otázku mi pokaždé odpovídali vyhýbavě, stroze a bez chuti si o tom dál povídat. "Seven metals, seven metals", zněla jejich nacvičená odpověď. Na otázku, které konkrétní kovy tím myslí, jsem dostal opět ono strohé "seven metals." Jak typicky indické! Ind vám stokrát radši řekne to, co si myslí, že slyšet chcete, než to, jak se věci skutečně mají. Čest výjimkám! Každopádně něco nebylo v pořádku. Proč by mi to nechtěli říct? Proč o tom nechtějí mluvit? Pojal jsem tedy podezření, že mi neříkají pravdu a nechal si tuto otázku dál nevyjasněnou. Mé podezření se později potvrdilo, když jsem během mého dalšího bádání narazil na studii, která mé dilema rozlouskla a všechno zapadlo do velmi smysluplných kolejí. 

 

Společnost Himalayan Bowls, která se obchodem s výhradně starožitnými zpívajícími mísami zabývá už několik dekád, se rozhodla příběhu o sedmi kovech přijít na kloub a jednou pro vždy zjistit, kde je pravda. Vznikla sbírka více než stovky kusů starožitných zpívajících mís a tyto mísy byly následně v anglickém Oxfordu testovány na jejich složení. Zjištění byla možná překvapivá, leč zároveň pochopitelná. V žádné z testovaných mís nebyla nalezena kombinace sedmi kovů. 100 % mís se skládalo z bronzu (tedy konkrétně ze zvonoviny) s mírně pohyblivým poměrem mědi a cínu, přičemž několik z testovaných mís obsahovalo navíc necelá 2 % železa. A bylo to venku! To je ono! Jakoby mě cosi osvítilo. "Zpívající mísy se ze sedmi kovů tradičně nikdy nevyráběly!" Najednou jsem měl jasno: sedm kovů neexistuje. Je to jen líbivý příběh, je mi líto. Tedy vlastně není, protože to dává smysl.

 

Staletími pokusů a omylů přišlo umění metalurgie k závěru, že nejvhodnější slitinou k výrobě rezonančních nástrojů neboli tóny generujících zařízení, je bronz. Ovšem ne bronz ledajaký. Bronz používaný k výrobě rezonančních nástrojů má přesný poměr mědi a cínu (77:23) a jinak se mu také říká zvonovina. Přítomnost jiných kovů, jako je zlato, stříbro nebo nedej bože rtuť, by rezonanční kvalitu zvonoviny negativně ovlivnila a výslednému zvuku zpívajících mís tak dokonce uškodila.

 

Zlato? Stříbro? Rtuť?! Dávní mistři metalurgie dobře věděli jaká kombinace kovů je k výrobě rezonančních nástrojů nejvhodnější, tak nač jí kazit třeba i vznešenými kovy? V jednoduchosti bývá síla a to platí i v případě zpívajících mís. Je to celé jen hezký příběh. Příběh, díky kterému se tibetské mísy asi občas i lépe prodávají a proto jej většina prodejců stále dokola opakuje. Je ale nutné si přiznat, že ty „zaručeně sedm kovů obsahující mísy z Tibetu“ jsou jen marketingový tah na turisty a fanoušky tajemna. Je to příběh tak silný, že se mísy ze sedmi kovů dokonce začínají v Nepálu vyrábět na zakázku. Zajímavé že?

 

Vyprávění o mém výletu za výrobci zpívajících mís najdete zde.

 

 

Strojově obráběné zpívající mísy

 

Vedle ručně tepaných zpívajících mís existují ještě mísy strojově obráběné, tedy odlévané a soustružené. Takové mísy se vyrábějí z mosazi, která je v porovnání se zvonovinou o dost tvrdší. Mosaz se v tomto případě používá proto, že je ke strojovému zpracování vhodnější než zvonovina, která je pro uchycení v soustruhu příliš měkká. Mosaz bohužel není, díky své tvrdosti, materiál k výrobě rezonančních nástrojů právě nejvhodnější a strojově obráběná mísa, nebude nikdy znít tak dlouho a vroucně jako mísa vyrobená ze zvonoviny. Tímto způsobem se zpívající mísy začaly vyrábět především kvůli stoupající poptávce po těchto nástrojích, což má ve většině odvětví za následek prudce klesající kvalitu výrobku. Stejně tak je tomu i v této oblasti. Strojem obráběná mísa je jen napodobeninou skutečného ručně tepaného nástroje, u kterého se musí několik zkušených kovotepců několik dní potit. Strojem obráběná zpívající mísa je turistický artikl. Nenechte se ošálit dokonalostí zpracování, kterou se tyto soustružené misky vyznačují. Musím na druhou stranu přiznat, že moje vůbec první zpívající mísa byla právě strojem obráběná. Je ale do této chvíle jediná.

 

Doufám, že nejste po všech těch odhaleních příliš zklamaní. Pokud ano, zkuste se na to podívat z té lepší stránky – o iluzi nebo dvě míň. A další dobrá zpráva je, že je i v dnešní době možné si pořídit opravdu kvalitní zpívající mísu vyráběnou stejným způsobem, jakým se tyto nástroje vyráběly po staletí – tedy ručně tepanou a z kvalitní zvonoviny.

 

 

Příklad ručně tepané tibetské mísy:                                         Příklad soustružené tibetské mísy: